Filipínský léčitel - článek
17.11.2011 22:23
Po uveřejnění článku o filipínských léčitelích v 6. čísle Světa Grálu jsme využili možnosti
navštívit léčitele z Filipín. Díky společným známým, jeho laskavosti a jistě i našemu pozitivnímu
přístupu jsme se mohli sami podrobit zákroku, vyfotografovat si jeho průběh a natočit s ním
krátký rozhovor.
Pohled od lůžka.
Do místnosti léčitele vstupuji jen v županu a v prádle, ale nejdu
sám, mám s sebou kolegu. Vítá nás
podsaditý muž menší postavy, přá-
telský a usměvavý, zdraví se s námi
a krátce si s přítelem připomínají
společné známé. Jeho usměvavá
žena mu dělá při zákroku pomocnici. Máme prosbu: může být přítel
přítomen léčení? Léčitel beze všeho
souhlasí. Když však začneme o fotografování pro časopis, viditelně se
zarazí a zavrtí rozhodně hlavou.
„Ne. Víte, máme s médii špatné zku-
šenosti.“
Po kratším rozhovoru zdráhavě souhlasí: „Dobrá, ale jen jeden snímek.“
Než ulehnu na lehátko, svěřuji se se
svými zdravotními potížemi. Nejsou
velké: v noci se budívám
nevolností od žaludku, to může být
příznakem pozdějších větších potíží; mám trochu bolestivé klouby a taky mi mravenčí palce u nohou; asi špatný
krevní oběh, kdysi mi omrzly a teď jim nedělá dobře dlouhé vysedávání u stolu. Léčitel si natírá ruce masážní emulzí a přejíždí mi pevnými pohyby po pažích a horní polovině těla. Možná masáž, možná stanovení diagnózy,
možná předávání magnetismu.
Náhle, zjevně pod vlivem okamžitého impulsu, dospívá k rozhodnutí: „Dobrá, můžete fotografovat!“
Překvapený přítel vytahuje fotoaparát.
Zrovna mi léčitel trochu zatlačil na břicho; žádnou bolest přitom necítím, jenom jako by trošičku víc přitlačil pěstí.
Pohled zpoza fotoaparátu.
Připravil jsem si aparát. Právě v tom okamžiku mu zajely prsty do břišní dutiny a vystříklo odtud trochu
krve. Stál jsem asi dva metry od něj a všechno dobře viděl, místnost byla osvětlená zářivkami. Pracoval s vyhrnutými
rukávy a holýma rukama, měl krátké silné prsty, ale přitom nijak zvlášť silně na břicho netlačil. Začal jsem rychle
fotografovat.
Na vlastní kůži.
Trvalo to krátce, asi několik desítek vteřin. Jednu chvilku jsem zvedl hlavu z lůžka a viděl, že zákrok je u
konce a že mi žena utírá břicho papírovými utěrkami od hnědě červené tekutiny. Nic mě nebolelo, ani na kůži nebyly
vidět žádné jizvy. Jenom zvláštní pocit v břiše zůstal. Když jsem se za chvíli podíval podruhé, pracoval mi na kolenu a
vytahoval z otevřené rány kousek růžové tkáně. Ani koleno mě přitom nebolelo. Po zákroku mi jeho žena vystříkala
okolí ran pravděpodobně vodou z rozprašovače a vytřela do sucha. Tím „krvavá“ část zákroku skončila. Následuje
kvalitní masáž celého těla a uvolňování bloků v páteři a v kloubech. Je prováděná pevnými, silnými tahy, ale nebolí
a je velmi příjemná. Zvlášť se věnuje lýtkům, kotníkům a prstům na nohou. „Posaďte se!“ Přikládá mi ruku na prsa
a na záda, celý jaksi ztichne a pak proslovuje modlitbu. Mluví polohlasem, myslím, že je to latinská modlitba z katolického prostředí. Nikdo v místnosti se nehýbe, tohle není chvíle na nic jiného, než na prosbu za zdraví a posílení
pacienta, ať jsou naše víry jakkoliv různé. Ošetření skončilo. Děkuji za ně a vstávám. Cítím se trochu mimo sebe. Ne
kvůli senzačnímu pohledu na otevřené rány, vůbec ne; ale jaksi se mi ani v nejmenším nechce zapínat mozek, rádbych prostě jen tak byl a vnímal a cítil, snad taky si ještě déle připomínal ty chvíle na lehátku, posílil své dojmy a cítil
se s nimi spojený. Je to přesně opačný stav než ten kolotoč myšlenek, ve kterém běžně žijeme a který často nedoká-
žeme zastavit. Kdybych teď měl řídit auto, odmítl bych a šel si napřed sednout někam do parku.
Pohled zpoza fotoaparátu.
Přítel se loučí a odchází, na řadu přichází moje žena. Fotografování a pozorování je teď na mně. Vysvětluje
své potíže, uléhá na lehátko a léčitel jí natírá tělo tekutinou. Přejíždí jí po břichu, jako by hledal kontakt s orgány,
a pak bez jakéhokoliv přechodu a úsilí ponořuje prsty do břišní dutiny. Při otevření rány se odtud ozývá mlaskavý
zvuk, prsty mu pracují v břiše a něco hledají. Přitom to občas v otevřené dutině s břišními orgány zamlaská. Stojím
asi dva metry odtud, přistupuji ještě o metr blíž, léčitelova asistentka mi uhýbá, abych mohl fotografovat. Tyto snímky nepůjdou na veřejnost, ale na třech z nich jsou patrné prsty zabořené v břiše; z toho na jednom je prst ponořený
skoro v celé délce. Z místa zásahu stéká trocha vodnaté krve a léčitelova pomocnice ji zachycuje papírovou utěrkou,
aby nestekla až na lůžko. Když je zásah skončen, utírají oba místo, kde byla před pěti vteřinami otevřená rána. Asistentka postřikuje břicho vodou a znovu utírá. Na jednom místě zůstalo ženě na břiše zarudlé místo, jinak je kůže
naprosto zacelená. Léčba pokračuje masáží a něčím jako rehabilitačními cviky. Při závěrečné modlitbě vidím, že ji žena pociťuje podobně jako já velmi intenzivně, jako požehnání, dík a štěstí. Teprve teď si naplno
uvědomuji, že při fotografování automatika aparátu nezapínala blesk, a s roztrpčením zjišťuji, že snímky
nejsou ostré. To náhlé svolení k fotografování a „cítím se trochu mimo sebe“ je právě na opačné straně hranice než
chladné rozvažování a přesná manipulace s elektronikou.
Když další den na lůžko uléhá můj známý jako další pacient, je již blesk nastaven správně a aparát připraven. I tentokrát filipínský léčitel naprosto samozřejmě vnikne ukazováčky do břišní dutiny.
Pracuje nad pupkem oběma prsty a z rány se při manipulaci v břiše občas ozývají mlaskavé zvuky. Něco
z rány vyjímá. Snažím se fotografovat, seč můžu, ale digitální aparát má nepříjemné zpoždění po stisku spouště
a ještě nepříjemnější prodlevu před dalším snímkem, než znovu nabije blesk. Léčitel vytahuje prsty z rány, ta se
s mlasknutím uzavírá a při utírání pokožky je patrné, že na místě zásahu nezbyly žádné stopy. Dalším místem je
oblast střev. Tady pracuje déle a chvíli mu trvá, než vyjme z těla to, co hledal. Jsou to nějaké zakrvavené kousky, nevím, snažím se hlavně co nejvíc vyfotografovat. Všiml jsem si, že když odkládá něco do umyvadla, udržuje si jedním
ukazováčkem ránu otevřenou, aby se mu nezacelila. Pak si ji zase druhým prstem rozšíří na takový rozměr, jaký
potřebuje pro práci v ráně. Myslím, že chvílemi měl v ráně i šest prstů.
Najednou je vše hotovo. Asistentka otírá břicho pacienta, zákrok je u konce. Na řadu přijde masáž a další úkony,
počkám v čekárně.
Pohled od stolu.
Mimo prostory léčení jsme se setkali ještě na obědě. Řekl mi, že u nich v rodině léčil už jeho dědeček, že ně-
kdy narážejí na nepřátelství lékařů, ale že je v Německu a Anglii mnoho lékařů už naopak akceptuje.
„Co jste mi to vytáhl z těla?“, zeptal jsem se.
„Blokády. Tkáně“, odpověděl. Použil přitom slova tissue, které znamená tkáně nebo vazy. Domníval jsem se, že míní
vazy v mém koleni a zeptal se znovu:
„Ale v břiše nejsou vazy – copak vytahujete z břicha?“
„Nemoci“, řekl lakonicky. Nevěděl, co by k tomu měl ještě říci.
Artur Zatloukal, Jiří Gottweiss
Princip léčení můžete shlédnout na www.cestyksobe.cz
a do okénka „vyhledat“ zadat: Alex Orbito.
Zde najdete video rozhovor s filipínským léčitelem a ukázky léčení.
Kontakt
Vyhledávání
Vytvořeno službou Webnode