Reverend a spirituální léčitel Marcos Orbito

Reverend a spirituální léčitel Marcos Orbito

Reverend M. Orbito se narodil 4. Března 1925 v Balungau na Pangasiu.

Z jeho slov můžeme slyšet neuvěřitelnou úctu k bohu, odvahu a víru.

Již jeho rodiče léčili nemocné a trávili dny modlitbami.  K tomu se váže příběh, který se stal když mu bylo 7 let a měl nastoupit do školy. Chodil tam ovšem jen 2 dny, protože druhý den se cítil nemocen. Zaútočila na něj chřipku a měl vysoké horečky, takže třetí den už do školy nešel.

Musíte rozumět tomu, že v té době byla chřipka a horečky vážnou nemocí, která často končila smrtí nemocného. Téměř rok ho jeho rodiče léčili pomocí motliteb, proseb a přímluv svatému duchovi. Když byl nemocný už druhým rokem, zůstával každý den doma sám na posteli, protože jeho rodiče a jejich druhové museli jít pracovat na pole. V té době mu někteří říkali, že možná zemře, ale on jim přes své horečky ani nerozuměl. V prosinci, roku 1932 byl v transu a měl vidění, starého muže, který přišel k němu do domu. Viděl jak je nemocný a že nemůže skoro vůbec stát nebo sedět, protože byl tak hrozně vyhublý. V té době už skoro nikdo nevěřil, že přežije, ani on sám, protože jeho tělo bylo už moc slabé, aby mohlo dále bojovat s nemocí. Ten starý muž mu dal napít vody, přiložil k němu své ruce a pomodlil se za něj. Od té doby mu milostivý bůh dával sílu a on se začal zotavovat. V té době mu také vypadaly všechny vlasy.

V roce 1933 začal chodit a získával zpět svou sílu.

V roce 1935 už byl úplně zdráv a dokonce mu začaly znovu růst vlasy.

V roce 1937 chtěli jeho rodiče, aby začal znovu chodit do školy, ale on se styděl, protože jeho spolužákům bylo 7 let.

Proto poprosil matku, jestli by nemohl mít soukromého učitele, ale matka mu řekla, že si to nemohou dovolit a že by se měl raději modlit a bůh třeba jeho prosby vyslyší. To ho inspirovalo a tak se modlil k Ježíši Kristu po mnoho měsíců.

V roce 1939 měl sen, ve kterém šel do školy. Byl velice šťasten, protože to byla ta nejlepší škola na světě. To se mu zdálo 7 nocí po sobě. Jeho učitelem v té škole byl ten starý muž, kterého viděl v transu, když byl nemocný. Po těchto snech se naučil trochu psát a číst a dokonce i trochu anglicky.

Nedlouho potom začala 2. Světová válka (na Filipínách až 1940). V letech 1941 a 1942 byli lidé na Filipínách pronásledováni a vražděni Japonskými vojáky.

V roce 1945 se stal vojákem a viděl mnoho mrtvých a mnoho utrpení, které válka způsobila, ale díky boží milosti přežil. V roce 1945 válka skončila a Filipíny byly osvobozeny Američany.

Roku 1955 se mimo jiné zúčastnil sdružení spirituálních léčitelů, protože jeho rodiče takto léčili mnohé choroby a nemoci. Rok na to, v roce 1956 započal i on své svaté poslaní.

Zúčastnil se dalšího sdružení spirituálních léčitelů, tentokrát už jako člen debaty za Duchovní Církev.

Cestoval na mnohá místa na ostrovech a dokazoval duchovní sílu pod vedením Božího učení.

Za pomoci tohoto učení dokazoval lidem, že léčba pomocí duchovní síly je možná a skutečná.

Jednoho dne, roku 1958 byl zajat rebely, když cestoval do Casiba. Věděl, že jeho život je v ohrožení, ale věřil také, že ať už se stane cokoliv, je to vůle boží a tak se modlil. Vojáci ho zbili a odvlekli do vesnice.“ Přivázali mě za nohu ke stromu, abych jim nemohl utéct. Najednou jsem uslyšel pláč nějaké ženy, která plakala, protože její dítě umíralo. Řekl jsem vojákům, jestli chce, můžu ho vyléčit“. Vojáci okamžitě řekli ostatním, že je lékař. Když se ho zeptali, zda je doktor, řekl jim „Je-li bůh se mnou, tak to dítě vyléčím“.  Modlil se se s velikým zaujetím, prosil boha z hlouby svého srdce. Přiložil k dítěti své ruce a po deseti minutách, dítě řeklo, že má hlad a žízeň. Od té doby se jeho stav zlepšoval.

V tu chvíli uvěřil, že ho vojáci nezabijí a že se z toho s boží pomocí dostane. Vojáci se ho zeptali, zda je ochoten vyléčit jejich nemocné. On souhlasil, protože věděl, že je to jeho boží povinnost.

Dovedli ho k malé chatě. Tam vyléčil mnoho jejich rodin a když skončil, bylo už ráno. Ten samý den  pocítil velikou únavu a hlad, protože dlouho nejedl ani nespal, ale byl vděčný bohu že to vůbec přežil. „Když mi dali najíst a napít, tak jsem pocítil okamžité zlepšení i když zejména pití mi dělalo problémy, třásli se mi totiž ruce“. Ten samý den ho pustili domů. On ale nešel domů, šel rovnou do jejich spirituální církve a přespal tam. Tu noc měl sen, mluvil k němu opět ten starý muž. „Říkal mi, že musím splnit své poslání a že mi žehná a bude mým rukám dodávat větší sílu. Řekl, že mám léčit ty, kdož jsou nemocní a potřebují pomoc“.

Ráno se mu navrátila síla. Až po chvíli si uvědomil, že to byl ten stejný muž, který ho vyléčil a který ho naučil číst a psát.

„Jsem velmi vděčný za to, že můžu být práce Ježíše Krista. Ž e můžu pomáhat potřebným a dělit se o lásku a milost boží. Je to mé poslání.“ AMEN